Šika-ši

Dnešního dne jsme podnikli výlet do Nary, starobylého hlavního měta Japonska. Město je, kromě spousty chrámů a jiných památek, proslulé množstvím jelenů bloumajících parky, ulicemi, kolem chrámů a hledajícími potravu. Je to opravdové Město jelenů, "Šika-ši".

A už nám jedem vláček - od Kjóta je to nějakých 80 km.

První jelen, tedy spíš "jelenice", jak říkala Jasmínka.

TURISTA LOKALIZOVÁN...
"KDE MÁŠ SUŠENKU?"

Poštovní schránk na rohu ulice,
to není nějaká, kdejaká věc...

V Naře prodávají speciální jelení sušenky (pro jeleny, ne z jelenů!),
jak je jeleni zahlédnou, nic je nezastaví!

A když sušenky dojdou, tahají vás za oblečení,
a když je pod obločením kus člověka (třeba zadku),
kousají vás do toho zadku.

Vstupní brána do areálu Tódai-dži.

Detail zmíněné brány.

Hlavní či vnitřní brána, na dvorek.

Zepředu (podle nohou):
Bety, Jasmi, Tódai-dži

Paní zapaluje resp. už zapichává vonnou tyčinku.

Takový ozdobný sloupek před vstupek do Tódai-dži.

Sedící budha.

Obří motýli požírající kovovou vázu.

Obří budha. Nebo minituristé/minivěřící?

Opravdu obří budha.

Obří bubák, ehm, ochránce budhismu.

Obří ruka.

Hodný svatý mnich, kterého když někde pohladíš
(a pomodlíš se), tak tě tam přejde bolest.
Pohladil jsem mu patu a účinnost je asi tak tři dny.

Budhistická zahradní anténa.

Zouvací oblast.

Tohle by mohla být svatyně Tamukejama Hačiman-gú.

A v ní byl předváděn taneček pro božstvo uvnitř.

Nějaký svatyně či chrám.
Visící větev vlevo (za cedulkou) se jmenuje "Had".

Prosbičky za splnění přání.

Taková ta malá domácí torí.

Takové kamenné lucerničky.

A zase další jeleni.

Přichází soumrak.

Pagoda chrámu Kófuku dži.

Brána u chrámu Kófuku-dži.

Večeře v Naře (moje).

Večeře s Bety.

Automaty na jízdenky.

Koupíme lístky a hurá domů, do Kjóta.